Začalo to nataženým
palcem. Je až s podivem jak toto magické gesto umí mixovat
realitu. Jediné co tomu předcházelo, bylo pouhé tiché, dokonce
nevyslovené přání. "Kdybych chytil stopa do Brna, tak bych
ho vzal a jel za Pichnou..." Prolétlo mi hlavou. Jistě už
víte co se stane :-D
Stál jsem v mrazivém
světě Litomyšlské výpadovky a stopoval. Cítil jsem, jak mi
promrzá pot na zádech a vůbec se mi to nelíbilo. Měl jsem
namířeno do Olomouce. Sluníčko už zmizelo za oponou mraků,
která se tyčila od obzoru směrem vzhůru, opačně, takže světlo
už pomalu mizelo a řekl bych že auta měla ten problém, kdy
nevidíte skoro nic, protože světla ještě nedávají dost světla
a slunce už taky ne... Byl to přesně ten čas přechodu. Oblékl
jsem se do reflexní žluté vesty, do kůže, půjčené od jedný
kočky ;-) Ještě že jsem ji měl půjčenou. Nestál jsem tam díky
ní ani patnáct minut a přibrzdilo mi skvělý, krásně vytopený
auto. Seděl v něm chlapík... Myslím že se jmenoval Honza Kolář.
Nebo tak nějak... Podávali jsme si ruku, ale já to asi po deseti
minutách hovoru zapoměl a bylo mi blbý se znovu zeptat.
No a samozřejmě
povídá, že jede do Brna. No, co s tím dělat? Vzal jsem telefon,
opravdu podivuhodná vymoženost, díky které jsem byl schopnej
zeptat se svýho kámoše z děctví, co zrovna dělá. Probíral se
z kocoviny a další den měl volno. Takže jsem mohl říct, že se
svezu až do Brna. Pan převozník mi vyprávěl zapáleně o
úžasných věcech. Byl to technik, kterej stavěl v Chomutově
tepelnou elektrárnu a tak jsem se dozvěděl o zajímavých věcech
mezi nebem a zemí, který pohánějí naší civilizaci. Pozitivní
je, že v dnešní době moderní tepelné elektrárny vzduch spíše
čistí, než aby ho znečišťovaly, ale stejně si myslím, že
pálit zem je špatně...
Vystoupil jsem z auta
před bytem mýho kamaráda. Jednou přímou lajnou z Litomyšlské
výpadovky přímo tam, kam jsem si vymyslel v hlavě. Ruku na srdce,
stane se Vám tohle v autobuse, vlaku, nebo šalině? Néé, takhle
míchá skutečnost pouze ta neskutečná ruleta jménem autostop!
Tak strašně rád jsem
Pichnu viděl!!! Po docela dlouhý době, určitě tak po půl roce.
Poznal jsem jeho slečnu,
už je s ní přez měsíc :-O To je ale velikej nezvyk. A myslím
si, že ještě minimálně další měsíc s ní vydrží, vážně
se k sobě hoděj. Bez keců. No a zkuste hádat, co jsme
podniknuli... Správně, šli jsme najedno.
Vzal mě do ŠUTRU,
celkem proslulé brněnské hospody, dříve nejspíš známé jako
Drakkar. Už cestou jsme si povídali o starých dobrých časech.
Asi deset minut před tím, než jsme zapadli do šutru, tak jsem
svýho kamaráda nechal hádat, koho jsem to nedávno navštívil.
Jedinou věc, kterou jsem mu dal jako indícii, byla informace, že
spolu máme hodně společnýho a že jsme JI už oba pěkně dlouho
neviděli. . "Tak to bude... Tvoje máma" "Néé, kámo
moje máma to není."
"Tak Lilien, (asi
jediná Pichnova bejvalá) néé ta ne, tak ty vole, já nevím. Fakt
netuším." "Sanitka, kámo a má se fakt skvěle. (doplnil
jsem pár osobních informací, které z určitý důvodů nebudu
zveřejňovat)".
Vlezli jsme do šutru a
koho si myslíte, že tam uvidíme jako prvního? No doprdele, byla
to Lili, přesně ta Lilien, o které jsme se před necelejma deseti
minutama bavili! Já jsem ji neviděl minimálně dva a půl roku...
Jako fakt! No a přesně tuhle holku jsme tam potkali! Bylo to dost
vtipný... Pověděli jsme si navzájem každej jednu veselou
historku z natáčení toho sitcomu jménem život a zase utekla.
Prostě šla...
Seděli jsme pak v
podzemí u stolu a vyprávěli si drogové historky z jiných světů.
Pak jsme se zvedli a byli na odchodu. A mě se zase stala dost divná
věc. U baru stojí taková malá slečna, podívám se na ní a ona
na mě... Hustý! To snad není pravda! To si ze mě už děláš
osude prdel, ne? Byla to slečna z hradu, kterej stojí u Humpolce a
já ji tam jednou jedinkrát potkal, asi na půl hodiny, stihli jsme
se seznámit, vyměnit si čísla a to je asi všechno. Půl roku mi
pak volala, každý den a říkali jsme si zamilovaný řeči do
telefonu... Mě bylo asi šestnáct a jí něco kolem čtrnácti,
nebo dokonce třinácti :-D A věřte mi, nebo ne, my jsme si neměli
co říct! Fakt ne... Hrozně rád jsem ji viděl, ale po deseti
minutách sezení u stolu jsme nenašli společnou řeč. Píšu o
tom, jenom protože se to stalo a protože je to docela vtipná
náhoda...
Ze šutru jsem obvolal
několik známých. Až jsem nakonec našel to správný číslo ve
svém telefonu, zavolal na něho a člověk na druhé straně mě to
zvedl a dokonce byl rád, že volám. Byla to moje kamarádka z
dětství, kterou jsem už opravdu dlouho nevěděl. Vyrůstali jsme
spolu na stejné škole a trávili dost společnýho času, než si
našla lepší společnost a asi na mě trochu zapoměla. Od té doby
jsme se potkali sem tam, respektive tak jednou za tři roky... Takže
asi dakrát :-D Ale to mi nezabránilo, udělat ji (aspoň doufám)
radost a prodat ji trochu chuti do života. Pomohl jsem ji totiž
najít to, na co hledala odpověď. Naváděl jsem ji různými
směry, ale ona říkala, že TO chce najít jenom tak, na ulici. Tak
jsem ji vzal za ruku a šli jsme TO hledat.
Na ulici sněžil
čerstvý sníh a byl celkem klid, který paradoxně rušily jenom
vánoční blikačky. Miluju tuhle atmosféru a měl jsem štěstí,
přesně v té se TO totiž dá najít.
Zavedla mě po schůdcích
dolů k řece, která protékala kolem a říkala, že tam ještě v
létě chodila sedávat. Musel jsem vlézt do vody, bez rozmyslu.
Nachřapanej a v mraze. Ale přesně v tu chvíli, jak se mi v
bráchovejch komisňákách rozlila mrazivá tekutina, jsme si začli
rozumět. Na její tváři rozkvetl úsměv a začala mi věřit.
Bylo to prosté, ptala
se mě, jestli to, co dělá, je to pravé, že o tom poslední dobou
trochu pochybuje. Má odpověď byla dost jenoduchá. "Jestli
jsi na pochybách, tak to rozhodně to pravé není!"
Seděli jsme pak v
nonstopu do dvou do rána a poslouchali mýho kamaráda, jak nám již
mírně pod parou vysvětluje otázku života, vesmíru a vůbec.
Bohužel nám ji v alkoholovém opojení nedokázal ani nastínit...
* Píšu to v autobuse
jedoucím po kolejích, naproti spící Veronice, která to nejspíš
nikdy nebude číst. Mířím směr Olomouc a jsem šťastný,
protože jsem prožil nádhernou noc, byl jsem ve správný čas a na
správném místě s lidma, které jsem viděl raději než kohokoliv
jiného... A to všechno díky zdviženému palci a nekonečnu, ve
kterém je všechno možné!
